Home Na čem jezdím Jirka M900 turismo

Jirka Simbartl - M900 "turismo"

 

Dovolte mi, abych i já přispěl svým pohledem k ujasnění názorů na motocykly Ducati. Rozhodně nejsem žádný závodník, k popuštění vášní mi brání možná i věk, určitě tělesná schránka, ale hlavně povaha. Já jsem totiž turista, čímž nenápadně naznačuji, že se ode mne nedovíte nic o zvyšování výkonu ani jiném kitování motoru. Další povídání bych spíše nazval: Jak jsem naučil Monstera turistice ve dvou. Když jsem v roce 1997 dospěl k názoru, že už jsem dostatečně velký na to, abych si mohl pořídit dospělou motorku, věděl jsem, že to nebude Japonec a že nesmí mít víc jak dva válce. Tím se mi výběr docela zúžil. Taková Ducati, to by bylo ono, ale Ducati a turistika? Kam dám třeba manželku? A stan a spacáky? Moto Guzzi? BMW? Rozhodla manželka: ?Na motorku za tebe stejně nevlezu!? ? a bylo jasno. Ducati Monster 900. Nic jsem nedal na řeči kamarádů, že budu víc opravovat než jezdit, že víc jak 20.000 km to nevydrží, že z toho teče olej, prostě jsem si řekl, že tihle hoši nemají odvahu si pořídit pořádný stroj, nic víc! Co bych lhal; moc jsem nevěděl, co kupuji, na silnici jsem to před tím nikdy neviděl, neznal jsem nikoho, kdo by Ducati měl, jen jsem na výstavě při pohledu na Monstera cítil, že tohle mě bere. První kilometry - to se nedá popsat. Netvrdím, že dvouventilové vzducháče od Ducati patří k výkonovému vrcholu, ale charakter, ten ničím nenahradíš. Ani koňma.

bsim01

Po prvních měsících nastal první problém. Ne, nezradila technika, ale moje drahá paní se rozhodla, že přehodnotí svůj odpor k motocyklům a šup! už byla na tandemu. První delší výlet byl na zakládající sraz Ducati Owners Group. Liberec?Bechyně?Šumava?Liberec, 500 km za dva dny. Nebylo by to tak moc, kdybychom nejezdili po těch nejposlednějších okreskách. Kdo viděl místo vykázané spolujezdci na Monsteru, musí mu být jasné, jak asi dopadla nejkrásnější část těla mé chotě. Takže první úprava mého motocyklu (tedy, teď už našeho) padla na sedlo. Vše utvrdila zpráva, že následující rok se pořádá celosvětový Ducati sraz v Misanu, což je tam a zpět cca 2.500 km a u toho přece nemůžeme chybět. Pomohl liberecký autočalouník a úpravce čoprnických sedel, který vyrobil pro manželku takové křesílko, že jsem jí začal i já závidět. A tím jsem zrušil mýtus č.1, totiž že Monster je naprosto nevhodný pro jízdu ve dvou.

bsim02

Do Itálie nás nakonec jelo víc a podařilo se nám sehnat i doprovodné vozidlo, což pomohlo mé maželce, že alespoň v dešti (a že ho bylo) mohla jet uvnitř na báglech. Ale jinak absolvovala se mnou zhruba 1.700 km, takže se skutečně potvrdilo, že lze Ducati naučit i ve dvou. No jo, ale co příště s věcma? Ne pokaždý asi pojede za náma doprovod. Vzhledem k tomu, že jsem mezitím odřízl z Monstera pilkou na železo zadní část, které se říká blatník (stačí SPZ-ka,ne?), umístění bagáže vzadu nepřipadalo v úvahu. Při pohledu na typický ducatí příhradový rám jsem dostal nápad. To by mohla být docela dobrá základna pro batohy! A tak jsem na každou stranu pověsil pod nádrž po jednou kousku. Fungovalo to perfektně. Z Francie jsem objednal kožený potah na nádrž od firmy Bagster, na který se dá připnout dobře držící i 36-ti litrový tankvak (což se o magnetických nedá říct). To bylo ale pořád málo. Tak musel kamarád vyrobit zadní nosič (za 1.500,- Kč) a místní batohář speciální tašku na míru (za 700,- Kč). Do ní se vejde stan, karimatky, spacáky a pláštěnky. Bylo vyřešeno. A tím jsem zrušil mýtus č.2, totiž že na Monsteru se dá cestovat pouze s kreditní kartou v kapsičce.

bsim04

Další úpravy se týkaly exteriéru. Kdo zná DS Sport a Martina Kopala, ví, o čem mluvím. Rám dostal barvu hrubého hliníku, žlutá barva, na které jsem trval, je malinko sytější, objevili se karbonové doplňky a samozřejmě otvory v krytu spojky (kdo by netoužil po zvukové kombinaci výfuky Termignoni-suchá spojka). V karbonu (každý díl je kombinací karbonu se žlutou) mám téměř vše, kromě nádrže, takže jej můžu měnit s originálními díly podle toho, jak se zrovna vyspím.

bsim07

Od té doby jsme absolvovali nějaké ty víkendy, dovolenou v Tatrách, ještě jednu Itálii. Pravda, s plnou náloží se nedá jet palba, ideální je tak 120-130, ale stejně - když máte za sebou manželku, tak se Vám rychleji ani nějak nechce. Dnes máme najeto, já a můj Monster, přes 30.000 km, z toho zhruba polovinu ve dvou, a tím jsem zrušil mýtus č.3, totiž že Ducati nevydrží víc jak 20.000 km.

bsim09

Za těch více než 30.000 km jsem opravoval volnoběžku na startéru (v záruce), dvakrát jsem zlomil náhon tachometru (jednou díky mé vlastní ?odborné? montáži), po 2 letech jsem měnil gumové hadice na brzdách za pancéřové (opravdu všem doporučuji). Co se týče ?spotřebního materiálu?: spojku (pro neznalce ? jedná se o suchou spojku!) jsem měnil po sedmnácti tisících, řetězovou sadu po dvaceti, brzdové destičky na předku po osmnácti. Gumy používám Dunlop, vpředu Sportmax D207, vzadu Tourning D205. Ta má tvrdší střed s větší masou gumy a měkké boky. Díky tomu vydrží 10?12 tis. km a přitom je slušná i v náklonu. Pravidelně dodržuji servis (výměna oleje a seřízení ventilů po deseti tisících, rozvodové řemeny po dvaceti atd.). Určitě tady platí, že je lépe jet na servis dříve než později. Zkrátka - pokud se o svou Ducatku dobře staráš, dobrem se ti odmění.

bsim10

Co říci závěrem? Ducati není pro každého. Pohodlí je na ní menší, servis je dražší, nemá ambice oslňovat papírovými výkony a navíc musíte snášet poznámky těch, kteří na Ducati nenašli odvahu. Ale pokud cítíte, že Ducati je to pravé, jděte do ní, poznáte hravost i dravost, lehkost i sílu. Harmonii lidského těla a motocyklu. Taková je Ducati...

bsim14

-jisim-  (2001)